7 kotev, které táhnou Windows ke dnu, ale nikdo si jich nevšímá

Budou to pomalu už čtyři roky (ten čas ale letí), co na živě vydaly moudrý článek Sedm kotev, které táhnou Linux ke dnu. Ten se (údajně) snažil najít důvody pro jeho malou rozšířenost na desktopech. Článek byl pravděpodobně tak úspěšný, že se v reinkarnacích ještě několikrát vrátil, mimojiné i s kotvami pro Windows. Obvykle pokaždé skončil poukazováním na nevhodné barvičky, protiřečnými informacemi a kritizováním nesouvisejících věcí. Osobně si zastávám názor, že správný marketing a vhodná obchodní strategie dokáže bez problémů prodat sebevíc páchnoucí hovno. Na rozšířenosti něčeho tedy v zásadě moc nezávisí, co to něco umí. Nicméně když jsem se rozhodl udělat z počítače doma herní konzoli, nemohl jsem si nepovšimnout několika vlastností, které snad musí neuvěřitelně prudit i ty obyčejné uživatele a vyskytují se prakticky na všech instalacích. Aby to nebyl zase jen hateblog a nepokládal jsem pouze filozofické otázky jako na živě, zkusím ke každému najít i řešení.

1. Instalace jen se šroubovákem v ruce

Jelikož Microsoft důmyslně prodává Windows nainstalované již na každém počítači (i tam, kde ho člověk doopravdy nechce), spousta lidí přijde o celou srandu s instalací. I pokud se k instalaci dostanete, ale máte celkem "obyčejné" PC (v tomhle případě má pouze jeden pevný disk), tak to proběhne celkem normálně. Celá sranda začíná ve chvíli, kdy je v počítači pevných disků více.

Windows při instalaci (podle mě od Vist výše) si chtějí na disku vytvořit jeden servisní oddíl. To je ještě vcelku regulérní požadavek. Potíž je v tom, že ten oddíl musí být první a musí být na disku, o kterém si Windows myslí, že je první. A tady začíná velká legrace. Představme si, že máme v desktopovém PC dva pevné disky. Na prvním už máme nainstalovaný nějaký jiný OS, který tam chceme. Na druhý právě instalujeme Windows. Jenže to nejde, protože Windows vám při instalaci suše řeknou, že nemůžou vytvořit servisní oddíl a že smůla. Na tom prvním disku ani nemusí nutně být nějaký OS. Klidně to může být datový disk s NTFS filesystemem, který byl pod Windows používán. Pokud nechcete disk smazat, servisní oddíl nebude.

Řešení spočívá v tom, donutit si Windows myslet, že první disk je ten, kam je zrovna instalujete. Těm šťastnějším stačí, když v BIOSu změní pořadí bootování disků tak, aby zmíněný disk byl první. U mě to nefungovalo. Pak zbývají v zásadě dvě možnosti: vemete do ruky šroubovák, počítač otevřete a buď přeházíte disky tak, aby ten Windowsí byl opravdu první nebo ty ostatní disky odpojíte a po nainstalování zase připojíte. Druhá varianta má malý háček - při instalaci service packu to budete muset udělat zase znovu.

Mně osobně přijde, že uživatelsky přívětivý systém by mělo být možné nainstalovat i bez nářadí :-)

2. Po instalaci je na disku místo už jen vpravo

Často omílaný vtip naznačující, že na disku došlo místo. Nestačil jsem se divit, kolik mi na SSD disku zbylo volného místa po instalaci. Tentokrát ani nenarážím na fakt, že systém, ve kterém už není ani solitaire a od Win 95 nic zásadně nového nepřinesl, zabírá po nainstalování 20GB. To místo chybí ještě někde jinde. Kdysi dávno existovalo doporučení, že swap (takové to místo na disku, kam se začnou ukládat data z RAM, když RAM dojde) by měl mít velikost alespoň stejnou jako RAM. Taktéž pokud někdo používá hibernaci, mělo by místo na disku být rezervované pro její použití.

Tak a teď převedeme doporučení z dob, kdy velikost RAM byla 16MB do dob, kdy v počítačích je běžně 16GB. Do toho necháme hibernaci povolenou na desktopovém počítači, kde ji pravděpodobně nikdy ani nepoužijem. A lup, jsme o 30GB místa na disku chudší. Teď ještě malá vsuvka - vždycky se najde chytrák, co bude tvrdit, že 30GB místa v tomhle staletí nikoho nezajímá, protože disky jsou mnohem větší. Byly, než se objevily a následně zlevnily SSD disky. Do stolního PC lze SSD disk na systém celkem jednoduše přidat (a jak swap, tak hibernační soubor jsou defaultně na systémovém disku). V notebooku budete mít zase jenom SSD a porno si budete online načítat z cloudu. Na takové použití je pak 120GB disk dostatečný a 30GB v čudu na něm docela bolí.

Řešení. První swap, ten je docela jednoduchý. Pokud máte dostatek RAM, lze jej úplně vypnout nebo výrazně zredukovat. A dá se to i normálně nastavit. Je to někde v ovládacích panelech, systém, spuštění a zotavení systému. A dá se nastavit kde má být uložený a jaká má být jeho maximální velikost.

Vypnutí hibernace je o poznání legračnější. Nemohu opomenout, jak se každou chvíli někdo vysmívá, že v Linuxu se kvůli tamtomu musí lézt do příkazové řádky. Tak ve Windows, abyste vypnuli hibernaci, která vám zabírá hromadu GB místa na disku, aniž byste to chtěli, musíte spustit příkazovou řádku a napsat do ní: powercfg.exe /hibernate off. (A taky nemohu opomenout, že Linuxový shell dobře doplňuje, má hezký font a vcelku normálně se z/do něj kopíruje/vkládá.)

3. Tak už spi ty hajzle

S příchodem ATX se ze zapínacího tlačítka na počítači stalo doopravdy pouze tlačítko a ne vypínač na 230V, který teprve do počítače opravdu pustil elektřinu. To sebou přineslo nějaké další vymoženosti. Například to, že počítač lze zapnout i jinými způsoby než stisknutím onoho tlačítka. A pak třeba suspend to RAM (nazývaný režim spánku), kdy se povypínají všechny nepotřebné součásti a napájí se pouze paměť RAM. Tedy s minimální spotřebou energie lze v zápětí počítač zapnout a dostat se okamžitě do stavu, ve kterém byl před usnutím.

Je to hezké mít takové možnosti a rozhodně nic proti tomu. Potíž je, že Windows ve výchozím nastavení po nainstalování mají tendenci se z nejrůznějších důvodů probouzet z režimu spánku sami. Což je krapet naprd, když se počítač po usnutí do hodiny zase sám probudí. A dopátrat se proč je doopravdy detektivní činnost. Největší vtip je, že spousta lidí na to dost možná ani nepřijde. Ve výchozím nastavení je totiž i automatické usnutí při nějaké době nečinnosti. Uživatel tedy uspí počítač, jde spát. Ten se za chvíli probudí, chvíli žije, pak zase sám usne. Takhle se to ještě zopakuje a když uživatel vstane, najde vypnutý počítač a nic divného mu nepřijde. Pokud se automatické usnutí vypne, zjistí se to poměrně snadno. Trvalo mi týden, než jsem povypínal opravdu všechny věci, které to způsobují.

Pokud se počítač samovolně probudí, měl by příkaz (pozorný čtenář si jistě povšimnul, že v OS pro běžné lidi už podruhé lezeme do příkazového řádku) powercfg.exe -lastwake prozradit, kvůli čemu tentokrát se probudil. Někdy to funguje, někdy ne. Když mi počítač probouzela síťovka, tak tento příkaz zrovna zarytě mlčel.

Jinak existují v zásadě dvě věci, které počítač probouzí. První je plánovač, ten to typicky dělá zrovna kvůli instalaci aktualizacím (opět, je hezké, že to OS umí, ale opravdu mi to přijde jako velice hovězí nápad, aby se počítač v defaultním nastavení sám probouzel, aby si nainstaloval aktualizace). Tohle se dá vypnout v ovládacích panelech ve schématech napájení (mělo by to být zapnuté jen u "vysoký výkon" nebo jak tomu říkaji; notebook na baterce by to tedy dělat neměl).

Druhý důvod je, že to způsobilo nějaké zařízení, které počítač může probudit. Tady už je to docela pátrací akce. Vlezeme do správce zařízení a podezřelá zařízení procházíme. U těch, co to můžou provést, bývá možnost "Povolit tomuto zařízení probouzet počítač," případně někde pomáhá vypnout řízení spotřeby. Obvyklá podezřelá zařízení jsou klávesnice, myš (ta obzvláště, stačí s ní pak typicky jen pohnout) a USB řadiče. Speciální případ je ještě síťová karta. Ta má možnosti "Umožnit probouzet" a "Probouzet pouze magic packetem." Druhá možnost stále zajistí, že se počítač vzbudí/zapne po odeslání správného Wake On LAN packetu. Zatímco u první možnosti jsem měl pocit, že to probudí první broadcast v síti.

4. Klik klik, next, next, next, reinstall

Dostáváme se k aplikacím. Ty sice se samotným OS, ani jeho tvůrcem, nemají nic společného (ačkoliv si myslím, že v tomhle případě by se s tím něco dělat dalo), ale když si do nich kopli na živě, tak si kopneme také.

První, nejhorší, nejotravnější věcí (za kterou by dle mého měl být trest smrti) je zavšivenost instalátorů snad každé druhé aplikace. Každý pitomý program má v instalátoru (samozřejmě defaultně zapnutou) možnost instalovat nějaký úplně idiotský hledací toolbar do prohlížeče nebo nějakou podobnou jabkárnu. Chytřejší spammeři už přišli, že když při instalaci ukážete checkbox s nápisem "Instalovat tenhle malware," tak to průměrně inteligentní opice odškrtne. Proto máme ještě lepší trik - na začátku se zeptáme, jestli chceme typical install nebo custom install. A s typical install už se neptáme a instalujeme malware rovnou. Instalace těhlech kokotin do prohlížečů má ještě další dobrý efekt - jelikož prohlížeče si dnes už efektivně umí synchronizovat nastavení, pluginy, a další, tak jedním neodškrtnutím téhle kokotiny si rázem zprzníte prohlížeče ve všech svých počítačích.

Mohlo by se zdát, že je to doménou nějakých pochybných aplikací, kteří si BFU stahují z pochybných zdrojů a že je to jejich blbost, když kliknou na všechno, co vidí. Problém je, že tenhle humus už se dostal i do celkem regulérních a slušných aplikací. Ask toolbar je například už i v instalátoru Javy stažené přímo ze stránek Oracle. Proč, proboha proč?!?

Naproti tomu existuje řešení, které by tomuto zasírání mohlo zabránit. Linux má už dlouhá léta repozitáře. Prostě se žádné pitomé instalátory nestahují, pouze řeknu, co chci za aplikaci a ona se stáhne a nainstaluje sama. Rádoby pokročilý uživatelé, kteří kdysi zkoušeli Linux, tohle nemohli pochopit. Co je to za kravinu a kde že si teda mají tu aplikaci stáhnout. Až příchod AppStoru a Android Marketu jim ukázal přes deset let starou technologii a najednou to bylo převratné a úplně super. Nicméně, bylo by to super, ale ve Windows v roce 2014 stále nic takového není. Takže máme zavšivené instalátory, protože už tam není někdo, kdo by řekl, že takovouhle sračku tam prostě nepustí. Taktéž při instalaci nového počítače místo, abych řekl, co všechno chci za aplikace a šel si udělat kafe, než se vše stáhne a nainstaluje, tak stahuji 50 instalátorů jako divý a všechny postupně odklikávám. A když u jednoho zapomenu odškrnout "Zkurvit si prohlížeč search toolbarem" tak můžu pomalu začít s celou instalací znovu. Opravdu to za tu dobu nemohli od někoho okopírovat?

Repozitáře dále řeší ještě jednu další věc (byť zrovna u těch mobilních aplikací tohle vůbec vidět není). Můžou sdílet závislosti. Tedy jednotlivé komponenty, které aplikace potřebují, se do systému nainstalují jednou a netáhne si je každá aplikace sebou jako je tomu dosud. Pokud napíšu v Pythonu aplikaci typu Hello world s grafickým oknem, dostanu program, který bude mít pár kB (možná ani to ne). Nicméně ke běhu bude potřebovat interpret Pythonu a knihovny pro grafický toolkit. Praxí na Windows je to, že tyhle věci k aplikaci prostě přibalím a dostanu tak 30MB instalátor (na pár kilobajtovou aplikaci). Pokud v zápětí napíšu druhou aplikaci stejného duchu, bude výsledkem rovněž 30MB instalátor, protože to celé přibaluji znova. A oboje bude hnít na disku, ikdyž jsou tam z principu úplně stejné věci. Pak nemá mít každá aplikace stovky MB... Další věc, která je na Linuxu vyřešena již mnoho let.

A když už jsme u těch aplikací, nedá mi to, abych si nekopl do licenčních modelů, které tvůrci desktopových aplikací pod Windows ukazují. Zatímco u mobilních aplikací se jako funkční ukázalo zaplatit za každou blbost 4 dolary a mít ji na všech zařízeních navěky, u desktopových aplikací to jde jinak (respektive mi přijde, že to na nich je odjakživa a ani trochu se to nezměnilo). Tedy tam to vypadá spíše jako zaplatit za každou blbost 40 dolarů, můžeš to používat jenom na tomhle počítači, při vydání nové verze budeš platit znova a pak si budeme stěžovat na piráty, protože to nikdo nekupuje. Některé aplikace to možná se snahou o koupení i vzdaly, protože se ani nenamáhají vnutit uživateli, že by je měl koupit. Třeba takový Total Commander vás sice celý život bude prudit při startu oknem s tlačítky, ale že jej smíte používat jen x dní a pak jej koupit nebo odinstalovat se dovzíte jen v té licenci, kterou nikdo nečte. Fascinující je i proces kupování, tedy když se rozhodnete, že tu danou aplikaci doopravdy chcete, ať stojí co stojí. Zatímco u mobilních aplikací vám mizí peníze z účtu sotva co se aplikace stáhne, tady se na to jde jinak. Hezky vyplníte objednávku, tu pak ve všení dny, kdy nejsou svátky, někdo v úředních hodinách zpracuje, pošle fakturu a po řádném uhrazení vám poštou pošlou instalační CD s plnou verzí (které si už nejspíš ani nikam nestrčíte... na druhou stranu USB CD mechaniku dnes ještě seženete, takže můžeme být rádi, že neposílají 5,25" diskety). Ty pokročilejší společnosti umí po uhrazení poslat sériové číslo e-mailem, takže to dostanete o chvíli dřív, než dorazí samotné instalační CD :-)

5. Práce s wokny

Zúžíme svůj pohled na běžného uživatele a budeme přemýšlet, co asi od toho operačního systému potřebuje. Bude v něm chtít nějaké aplikace, které bude chtít spouštět. Jsme v 21. století, aplikace mají nějaká grafická okna, která se nějak objevují na ploše. Máme velké monitory s velkým rozlišením, můžeme mít i spoustu oken vedle sebe. Mno a teď si zapřemýšlíme, co se vlastně od Windows 95 v tomhle ohledu změnilo.

Chtěl bych nejradši napsat nic, ale nebudu jím tak moc křivdit. Tuším že od Vist je možno okno strčit na levou/pravou stranu monitoru, čímž se okno roztáhne přes půl monitoru na vybranou stranu. To asi programátor v Microsoftu dostal za odměnu širokoúhlý monitor a tohle ho napadlo. Druhá věc je kombinovaný launcher/taskbar od Windows 7 (což je často spíš k vzteku, ale aspoň to jde vypnout, takže budiž). No a tím končíme. Tohle jsou jediné dvě novinky pro "window managera" za skoro 20 let vývoje. Wow! Jediné co můžete, je to okno tahat po ploše, maximalizovat ho a minimalizovat.

Když se teď podívám prakticky na jakéhokoliv Linuxového windows managera (což je přesně ta komponenta, co řeší co s grafickými okny), tak bude umět třeba virtuální plochy (což je navíc paradoxně věc, kterou má Microsoft patentovanou, ačkoliv ji žádné Windows nemají). Budu si moct u vybraného okna zvolit, že má být vždy navrchu. Můžu volit, jak se mají nově otevřená okna skládat vedle sebe (na Windows se tohle snad navíc řeší randomem, protože aplikace mají tendenci vyskočit pokaždé někde jinde). Některé window managery umí zapnout tiling. Můžu oknem šoupat myší za libovolnou část, pokud držím nějakou meta klávesu. Tisíce věcí, které usnadňují každodenní práci. Možná to není věc, co běžný BFU (kterému tam dnes běží jen prohlížeč) využije, na druhou stranu implementace těchto věcí mu také neublíží. A fakt, že prakticky na všechny tyto věci existuje externí aplikace naznačuje, že by o to zájem i byl. Ale to ne, lepší je v každé verzi přeházet ikonky v ovládacích panelech... Uživatelé ať si šoupají okna za rámeček jako z devadesátých let...

6. Desetinásobná instalace ovladačů

Linuxu se často vytýkala absence ovladačů pro různá zařízení (převážně se to projevuje u roztodivných čínských krabiček). Na druhou stranu, když už ten ovladač máte, tak prostě funguje. Ovladače v Linuxu mohou být buď přímo součástí kernelu nebo jako kernelový modul, což je defakto soubor, který se zaběhu zavede do paměti a stane se tak součástí kernelu. U většiny zařízení (výjimku tvoří obligátně grafické karty a pak často nějaké podivné WiFi karty) jsou ovladače distribuovány rovnou s kernelem, takže uživatel ani nic takového řešit nemusí. Nicméně, teď to hlavní - ve chvíli, kdy je ovladač v paměti, tak prostě funguje. Objeví se zařízení a on ho ovládá. Žádné kecy okolo.

V Microsoftu to ale zjevně někomu přišlo až příliš jednoduché. Pokud tedy Windows nakrásně už ovladač na disku mají a ví o něm (a je teď jedno, jestli je to nějaký ovladač už dodávaný přímo s Windows nebo něco, co už uživatel nainstaloval), Windows si jej musí stejně nainstalovat. Tedy Windows najdou zařízení, pak hledají ovladač, který už na disku mají, najdou ho, nakopírujou si ho ještě někam jinam a pak vítězoslavně zařízení funguje.

Vypadá to relativně jako prkotina, ale má to nějaké další důsledky. Jedním z nich je, že zařízení se instaluje pro dané zařízení v dané pozici. Pokud je to tedy nějaký USB bazmek, ovladač se nainstaluje ve chvíli, kdy ho strčím do USB slotu. Pokud ho vyndám a vrátím zpět do stejného slotu, je vše v pohodě. Pokud ho ale vložím do jiného slotu, instalujeme nanovo. Takže při zastrčení USB flashky se čeká x sekund nebo minut, než se to laskavě nainstaluje a pak s ní už můžeme něco dělat. Pokud jí podruhé trefím do jiného slotu, zase čekám zmíněnou dobu... Na Linuxu se okamžitě po zapojení objeví diskové zařízení a jede se. Ve chvíli, kdy se některé zařízení tak úplně samo nenainstaluje a objeví se prudící hláška s tím, jestli chcete hledat ovladače na Windows update nebo kde, tak to má ještě vtipnější konsekvence. U stolního počítače potom stačí po znovu zapojení přeházet porty. Pokud budete mít to štěstí, že se bude napřed instalovat tohle divné zařízení a až po něm klávesnice a myš, tak nemáte ty blbosti ani čím odklikat :-)

Další vtipnost nastává v tom, že tahle detekce a instalace probíhá, až když OS běží. Pokud tedy vemu disk s nainstalovaným systémem a šoupnu ho do jiného počítače nebo vyměním nějaké zásadní komponenty (obvykle stačí základní desku s řadičem disku) v počítači, systém už nenajede a skončí v modré smrti, protože i přesto, že ty debilní ovladače na tom disku má, tak si momentálně myslí, že je nepotřebuje a tudíž nemá jak nastartovat (že u Linuxu vemu disk a strčím ho do úplně čehokoliv a ono to najede, možná s mrzkým rozlišením kvůli grafické kartě, asi nemusím dodávat). Ano, nějakou harakiri v regeditu se to dá zase vynutit, ale opět je to velice uživatelsky přívětivé...

7. Pohnuli jste myší, počítač je potřeba restartovat [ano teď | ano za 5 minut]

Nutnost restartovat počítač kvůli každému zásahu do systému je další z věcí zpříjemňující život uživatele. Nejčastěji jsou na vině automatické aktualizace, které jsou v tomto ohledu obzvláště pikantní. Ano, když se updatuje systém, ten restart potřeba je, často dojde ke změnám v kernelu, apod. budiž. Ale rozhodně se to dá udělat naráz. Tedy podívám se, co za aktualizace chybí, stáhnu je, nainstaluju je, restartuju a mám aktualizovaný systém. Takhle funguje každý BFU Linux, který uživatele s restarty prudí taky. Ale v Microsoftu na to šly opět jinou cestou. Počítač si stáhne několik aktualizací, nainstaluje, restartuje. Po restartu zase tahá další aktualizace, další restart. A takhle, když se to chvíli neupdatuje, se restartuje třeba 3x nebo 4x než dojde do finálního stavu. Šance při tom s počítačem dělat ještě něco dalšího je minimální.

Další z vtipností je snaha restartovat se za každou cenu. Ne že by to uživateli řeklo, že tam má nějaký aktualizace a ať to teda restartuje. Ono se ho to zeptá, jestli restartovat teď nebo za chvíli, přičemž na odpověď dostane časové ultimátum (něco jako pět minut). A pokud zrovna neodpoví, protože třeba trůní na záchodě, tak se počítač rozhodne za něj a restartuje se sám (vč. pozavírání všech rozdělaných věcí). A ikdyž náhodou u toho počítače je a stačí to odložit, tak nemá vyhráno, protože ta samá prudící hláška s tím samým časovým limitem se za chvíli objeví znova. Nejeden by si připadal šikanovaný svým vlastním počítačem... Poslední peckou je, že různá omezení práv uživatelů (s čímž se nejvíce lze setkat u firemních PC, kde je účet uživatele nějak nadefinován od IT oddělení) umožňují manipulovat i s tímto. Tedy, konkrétně můžou uživateli zakázat tuto hlášku odložit, takže jeho jediný výběr je, jestli to restartuje teď nebo počká těch 5 minut, až se to stane samo. Nic nepotěší víc, když po 5 minutách přihlašování a pouštění obludných aplikací na obstarožním zasviněném PC na vás vypadne tahle hláška dávajíc vám maximálně 5 minut na práci. Podle mě by se ke krabici s instalačkou měl povinně dávat airbag na skříň počítače, aby ta někoho nezabila, když letí z okna.

Zmíněných 7 bodů jsou pouze zkušenosti, které jsem získal provozováním tohoto systému jako herní konzole, na které jsem občas chtěl i něco udělat. Jsou to často buď chyby v systému nebo chyby přímo v designu. A nejsou nějak zvlášť specifické, i ten běžný uživatel na ně běžně narazí a nejspíš ho to trápí, ikdyž na to sám třeba nepřijde, protože mu to po těch letech používání prostě přijde normální. A stejně tak věřím, že tohle bude uživatele trápit daleko víc, než jestli je to zrovna cool nebo to má ty správné barvičky. Nebo jsou pro vás ty správně barevné ikonky doopravdy důležitější?